Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ukázka k problematice - přelaďování kytar - více v učebnici Rocková kytara Vítězslava Štefla

15. 1. 2010

cituji z:
http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Letem-kytarovym-svetem-78-Preladovani-u-ruznych-kytaristu-notove-ukazky~05~cervenec~2002/

(Zkráceno, zvětšeno)

Letem kytarovým světem (78) - Přelaďování u různých kytaristů (+ notové ukázky)
5.7.2002 | Autor: Vítězslav Štefl

 


Konkrétní příklady přelaďování u konkretních kytar

 V Muzikusu 7/1999 jsme v rámci tohoto seriálu sestavili přehled všech základních způsobů přelaďování kytary a přehledně jsme si je pro lepší orientaci roztřídili (i tuto problematiku v rozšířené formě s podrobnějším vysvětlením najdete v mé učebnici Rocková kytara II, která se už připravuje do tisku). Dnes se podíváme na ta nejfrekventovanější přeladění, uvedeme si přímo i notové příklady, a zároveň tak doplníme jména kytaristů a nejznámějších skladeb, typických pro jednotlivá ladění. Takže tento díl můžeme chápat jako doplněk toho předcházejícího, námi již uváděného článku.


Jako první a zároveň v podstatě nejjednodušší přeladění jsme si uvedli ladění transponovaná. Tzn. že celý potah se prostě podladí (což je nejčastější), nebo nadladí o určitý interval, počet půltónů či celých tónů. Jedna z výhod tohoto podladění je evidentní, když si přehrajete první ukázku, verzi a chorus skladby Territory od Sepultury. Temnější a hutnější zvuk je to první, čeho si člověk všimne. Tento typ ladění předpokládá i silnější struny, protože síla strun je eliminována slabším tahem podladění.

Tento typ transponovaných ladění používá opravdu velký počet kytaristů a to bez výrazných žánrových omezení. Takže zde můžeme nalézt např. Kurta Cobaina (ten transponovaná ladění využíval hodně, zejména ve studiu při natáčení), Tonyho Iommiho, ladění, uvedené v ukázce, můžeme slyšet také u Pantery (Walk) a Metallicy (Sad But True), ale také u Neila Younga (Sugar Mountain z Harvest, Hey, Hey, My, My z Rust Never Sleep ) a třeba Beatles (Yesterday).
Dalšími přeladěními jsou velmi oblíbená dropped ladění, neboli podladění jedné struny, většinou basové. Řadíme sem ale i podladění jedné ze sólových strun včetně dalších možných kombinací. Nejběžnějším je pak dropped D, kdy u normálního, standardního ladění kytary podladíme basovou E-strunu o celý tón dolů, na tón D-. Co to má za výhody? Při standardním naladění jsou opravdovými basovými strunami v pravém slova smyslu E-struna a A-struna. I když D-struna je obecně řazena k strunám basovým, v hutné znělosti na "éčko" a "áčko" prostě nemá. Nejlépe to vyzní, zahrajeme-li akord E (mollový či durový) přes všechny struny s důrazem na E-strunu. Je to plné, basy zní hezky. Totéž zkusme u akordu A - i když zde máme podle klasických zásad hry akordů k dispozici už "jen" strun pět, přesto souzvuk zní plně s dostatečnými basy. Mimochodem, A-struna má podle různých testů vzhledem ke klasické konstrukci kytar větší dispozice pro nižší frekvence, než E-struna. Ale když zahrajeme akord D, tak přece jenom D-struna nemá vzhledem k celkovému vyznění takovou sílu. Proto si kytaristé přelaďují E-strunu o tón níž, aby při skladbách od "déčka" mohli lépe "zabasovat". Je to až překvapivé, jak zajímavě to zní, když si v tomto ladění zkusíte zahrát jakoukoli modifikaci akordu D (nejlépe v první poloze s prázdnými strunami).
I v tomto případě můžeme jmenovat celou řadu zvučných jmen, která se nechala inspirovat nejen tímto laděním (D-, A, D, g, h, e'), ale dropped laděním vůbec. Nejdříve ovšem ukázka skladby Spoonman od Kima Thayila ze Soundgarden. Největším problémem při tomto ladění je zvyknout si na podladěnou E-strunu při jinak typických akordech - power chordech.

Když už jsme u Kima Thayila, tak v dropped D ho můžeme slyšet např. v Outshined z Badmotorfinger a Let Me Drown ze Superunknown. Dropped D využívá i Jimmy Page. Zvláštností je pak ladění, které vychází z dropped D, ale u potahu, celém podladěném o půl tónu. Takže výsledné ladění je Db-, Ab, Db, gb, b, eb. To použil i Kurt Cobain v Heart Shaped Box a All Apologies, oblíbil si ho i Zakk Wylde v No More Tears a další. Obecně se dropped ladění objevilo ve skladbách Guns 'N Roses, Eddieho Van Halena (Good Enough), Davida Crosbyho, Peteho Townshenda z Who (závěr Overture), Cheta Atkinse, Jamese Taylora (Sweet Baby James), Lindsaye Buckinghama z Fleetwood Mac (Never Going Back Again), Michaela Hedgese, Pearl Jam, Buffalo Springfield (Bluebird), Doors (The End), Doobie Brothers (Black Water), Beatles (Dear Prudence), Neila Younga (Harvest Moon) a dalších včetně Thayila, kterého můžeme opět jmenovat. Tento velký propagátor dropped ladění a jeho modifikací se nesoustřeďuje pouze na jeden typ přeladění, ale přemýšlí a vytváří další. Dropped naladění tak můžeme slyšet např. v Holy Water, Rusty Cage, New Damage, Face Polution a dalších skladbách.
Následují tzv. modální (způsobová) ladění, odvozená od jednotlivých módů. Jednoznačně nejpoužívanějším je DADGAD (tato zkratka, vytvořená názvy jednotlivých strun, se běžně užívá), ladění, ve kterém se o celý tón podladí struny "E", "h" a "e'". Obecně lze říci, že si právě toto ladění oblíbili zejména kytaristé, kteří rádi vybrnkávají a to jak prsty, tak i trsátkem. Proto zde můžeme jmenovat zejména Berta Jansche, Johna Renbourna, Daveyho Grahama, Richarda Thompsona, Martina Carthyho, francouzského kytaristu Pierra Bensusana atd. Z dalších žánrových oblastí uveďme např. Stephena Stillse (4X20 z Déja Vu), Michaela Hedgese (Peg Leg Speed King z Breakfast In The Field a Ragamuffin z Aerial Boundaries) a konečně Jimmyho Pagea, který se "dadgad" ladění věnoval jak u Led Zeppelin (Black Mountain Side a Kashmir - viz notová ukázka), tak už i v Yardbirds (White Summer z Little Games).

Mezi další frekventovanější modální přeladění patří D-, G, C, g, c, d. Za všechny příklady může posloužit opět Jimmy Page a jeho The Rain Song z Houses Of The Holy. Pro fanoušky Led Zeppelin a obdivovatele Jimmyho hry ale připomínám, že v live provedení se tato skladba hraje sice v tomto typu ladění, ale o celý tón výš. Takže např. na The Song Remains The Same má Page kytaru naladěnou do E, A, D, a, d, e'.

A jsme u dalšího, pravděpodobně nejoblíbenějšího a rozhodně nejznámějšího způsobu přelaďování, kterým je tzv. Open neboli Otevřené ladění, kdy jsou struny laděny tak, aby při úhozu na všechny prázdné struny zazněl určitý akord či jeho obrat. Z celé této řady lze z hlediska častého používání vyzdvihnout zejména Open G (D-, G, D, g, h, d) a Open D (D-, A, D, fis, a, d) a také Open C (C-, G, C, g, c, e'), Open C6 (C-, A, C, g, c, e') a konečně Open A (E, A, e, a, cis, e'). V podstatě jakékoli ladění do určitého akordu či jeho obratu vytváří open ladění. Mezi výhodami převládá jednodušší doprovod, možnost využití bottlenecku i při doprovodu a také i velmi efektní hra doprovodu a sóla zároveň (viz Rocková kytara II). Velice inspirující například je, když na kytaře, naladěné do Open E (E, H, e, gis, h, e') chytnete klasický akord E dur...
Z příkladů si nejdříve uveďme Open C6 Jimmyho Pagea ve skladbě Bron Yr Aur.

Výhody jsou po přehrání evidentní včetně využití znělosti prázdných strun. Velmi oblíbeným je Open G, kde si uvedeme více ukázek, protože je velmi podnětné si je přehrát.

Jde o Honky Tonk Woman, stoneovskou klasiku. Keith Richards sám často využívá výhod ladění Open G, vedle této skladby je to např. v Brown Sugar, Start Me Up, Can't You Hear Me Knocking a řadě dalších. Open G ladění má samo o sobě dlouhou historii. Co se týče americké scény, tak již v 19. století zaznamenáváme kytaristy, kteří si takto pomáhali při hraní populárních španělských melodií, jako např. Spanish Fandango. Na začátku 20. století si toto ladění oblíbili zejména bluesoví hráči kvůli používání bottlenecku. Ve 30. letech se Open G ladění stalo standardním pro banjo a dobro. Podívejme se také na další ukázku, Little Red Rooster od Willieho Dixona, kde dobře vynikne vztah přeladění a bottlenecku.

Open ladění využívá opět celá řada osobností. Vedle Richardse můžeme jmenovat Jimmyho Pagea, Ry Coodera (On A Monday z Into The Purple Valey, Little Sister z Bop Till You Drop), Bukku Whitea, Bo Cartera, Roberta Johnsona, Elmorea Jamese, Richieho Havense, Alberta Collinse (ten často přidával capodaster), Johnnyho Wintera, Joni Mitchell (Both Sides Now z Clouds), Stone Temple Pilots, Leo Kottkea, Johna Faheyho a také Stonea Gossarda z Pearl Jam - v tomto případě se jedná o Even Flow v Open D ladění.

Po hybridních (smíšených) a nezařaditelných přeladění jsou zajímavou kapitolou tzv. unisono ladění, kdy dvě a více strun jsou naladěny na stejnou výšku. Příkladem dvou strun stejně naladěných je např. Ebmi/maj7 ladění (Eb, B, B, gb, b, d), které v Mayonaise využívá James Iha ze Smashing Pumpkins.

Zcela zvláštní kategorii těchto přeladění pak tvoří extrémní ladění, která vlastně můžeme plným právem nazvat power chordy (kvintové třítónové). Patří sem E-power chord II (E, E, H, H, e', e'), které můžeme slyšet v Somewhere od Soundgarden, E-power chord I (E, E, H, h, h, h) v My Wave Kima Thayila (viz ukázka), či zcela ojedinělé E-drone (E, E, e, e, e', e'), které použila kapela Sonic Youth.

Následují tzv. raritní přeladění, kde najdeme buď ta ladění, která byla speciálně vytvořena na určitou skladbu, nebo ta, která se stala pro daného kytaristu typickými a nejdou zařadit do žádné jiné kategorie. Vedle Richardsova Open G, které je zajímavé už jenom tím, že na kytaře chybí E-struna, je asi nejznámějším tzv. "Nashville" ladění. Název trochu zavádí countryovým světem, ale toto přeladění zdomácnělo i v rockových kruzích. Můžeme ho slyšet např. Dust In The Wind od Kansas (Point Of Know Return) či v Comfortably Numb a Hey You (viz ukázka) Davida Gilmoura a Pink Floyd (The Wall). V tomto způsobu (e', a, d, g', h, e') je nasnadě, že potah (basové struny) musí být tomuto ladění plně přizpůsoben. Ano, tam, kde máme nataženu E-strunu, je e-struna, místo A-struny natáhneme h-strunu a podladíme o tón, D-strunu nahradíme e-strunou a také podladíme o tón. U sólových strun postupujeme normálně.

Když pomineme sedmistrunné a dvanáctistrunné kytary, tak se musíme zmínit o jednom přeladění, které je v současné době rovněž oblíbené. Zejména u takových skupin, jako Down, Limp Bizkit a Korn. Jde o tzv. Dropped A-standard, podladěné o dva a půl tónu (A- -, E-, A-, D, fis, h). Že se vyplatí natáhnout silnější struny, třeba takové "čtrnáctky", je nasnadě.

Je nesporné, že ten, kdo si zkusil aspoň jednou naladit kytaru trochu jinak, ví, že výsledný zvuk je velice inspirující. Přelaďování je jednou z mnoha možností, jak tvořit a ovlivnit výsledný tón a osobitost hry. Příkladů se dá uvést samozřejmě celá řada, ale protože místa není tolik, tak vás ještě jednou odkáži na učebnici Rocková kytara II.

 

Psáno pro: časopis Muzikus 2002/06